Když jsem se seznámil s mou bývalou přítelkyní, její maminka si přivydělávala k důchodu úklidem a jednoho dne nám darovala poukaz na několikadenní pobyt v horském hotelu v Beskydech. Prožili jsme tu báječné dny volna, hotel se nacházel na místě s fantastickým výhledem a byl tam opravdu božský klid. Líbilo se mi i prostředí hotelové recepce a restaurace a právě tam bych si představoval mít k dispozici pro dekorativní účely velkou nástěnnou tapisérii. A když v horách, tak s horskými motivy. Mohla by to být například květnatá louka nebo horské panorama, které lze odtud spatřit z vyšších pater hotelových apartmá.
Tapisérie považuji za umělecká díla a vnímám je podobně jako malířská plátna, právě to by byl důvod zavěsit tapisérii právě do vestibulu s recepcí, kde se hosté pohybují každý den a prochází tudy oběma směry, do vnitřních prostor hotelu i směrem ven. Tapisérie nebo gobelíny by tu také mohla tamní prostor oživit, co se týče barev. Zrovna nedávno jsem si stáhl a prohlížel fotografie horské rozhledny a v jejím okolí jsem zaregistroval zaparkovaná auta, mezi nimiž převládaly barvy bílé, stříbrná (šedá), černá a tmavě modrá. Kam se poděla barva tyrkysová, oranžová, žlutá, růžová, světle zelená nebo fialová?
Těch snímků vozidel bylo víc, některé ze zimy, jiné z teplého období roku, ale ta skladba barev vozidel se na jednotlivých snímcích příliš nezměnila. Tímto bych rád naznačil, že mi připadá, jako kdyby lidé měli z barev strach, přitom karosérii lze vyrobit v krásných pastelových barvách, o tom není pochyb. A právě tapisérie by mohly navrátit barevnost nejen do hotelového prostředí a inspirovat návštěvníky k tomu, aby se barvám věnovali více do hloubky a vnímali je jako běžnou součást lidského života. Když jsou barvy přirozené pro dětský svět, proč by nemohly být přirozené i pro dospělou populaci? Je to zkrátka jen a jen o vnitřním nastavení lidské bytosti.
