Šití na stroji nebo v ruce je dovednost, kterou si řada žen přeje mít. No není to praktické? Vzít si kus látky, jehlu a nit a vytvořit z toho například skvěle padnoucí šaty? Nebo halenku, kalhoty, pyžamo, kabát či sukni? A co teprve ubrus, záclony, deku nebo polštáře? Dříve uměla šít téměř každá žena a velmi běžné povolání i u mužů bývalo krejčí. Takový mistr krejčí si mohl přijít, pokud byl zručný, na pěkné peníze a měl obvykle stálou klientelu, protože neexistovaly velkoobchody s levnou módou, kde vám sice máloco doopravdy padne a vydrží, ale aspoň je to za pár korun.
Jenže pak se doba změnila. Ženy začaly studovat, nejdříve pouze na specializovaných odborných školách, později spolu s chlapci i na gymnáziích a vysokých školách. Začaly chtít kromě mateřství také budovat kariéru, profesně se uchytit, zařídit si svůj vlastní život, vydělat si peníze, a až potom si hledat životního partnera a zakládat rodinu. Většina žen začala být mnohem více vytížená, změnila své zájmy a stanovila si priority toho, čemu chce svůj omezený volný čas věnovat. A pouze pro některé mezi těmito prioritami zůstaly i ruční práce.
Je to pochopitelné a souvisí to s přirozeným vývojem lidské společnosti dále k rovnosti a rovnoprávnosti žen a mužů. V posledních desítkách let ale náš oděvní průmysl zahltilo množství levných a nekvalitních produktů dovážených z daleké Asie. Zde je za strašlivých podmínek a za minimální mzdu vytvářejí chudí dělníci včetně těhotných žen, nemocných lidí a malých dětí. A to i přes to, že se jedná často o práci s jedovatými látkami nebo v nebezpečném prostředí. U nás se pak tyto věci prodávají po tisících a tisících kusech a za směšnou částku, která by nepokryla ani samotný kvalitní materiál, natož pak dobře odvedenou práci. Řada lidí ale s tímto vývojem nesouhlasí, učí se tedy znovu šít, kupují originální látky a pouští se do výroby vlastního oblečení.
